Zamyšlení nad pocity z vernisáže a výstavy Joela-Petera Witkina v brněnském Domě umění.

Předem chci poznamenat, že nejde o pokus o recenzi, protože na „recenze a kritiky" fotografických výstav máme v Třebíči „onačejšího kabrňáka". Jde spíš o pokus si touto formou nějak urovnat myšlenky a pocity z viděného a prožitého. Možná si vytvořit jakýsi seznam a tím se pokusit vtisknout jim jakýsi řád a učinit je srozumitelnějšími, protože jak říká Umberto Eco: Jak se pokusit uchopit nesrozumitelné? Skrze seznamy, katalogy, sbírky v muzeích, skrze encyklopedie a slovníky. Podobně mluví i ústy Casaubona ve svém druhém románu Foucaultovo kyvadlo: Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl. Musím se soustředit. V takové situaci může člověka zachránit jen jedno, a sice začít si pořizovat nějaký seznam. Vrátit se k faktům, utřídit je, stanovit příčiny a následky. Tam, kde jsem, jsem se dostal díky tomu, že...
Naštěstí nejsem v pozici Casaubona stojícího v kabině periskopu a očekávajícího příchod „tamtěch"...

Moje předchozí znalost díla J.P. Witkina se opírala pouze o materiály umístěné na webu, což je pochopitelné, protože u nás doposud nevyšla žádná jeho kniha a výstava v Brně je také jeho první výstavou u nás.

Věděl jsem, že mě čeká kombinace sexuality (Eros) a smrti (Thanatos), tedy dvou nejatraktivnějších námětů s intelektuálními odkazy od Fra Angelica až po Mana Raye.


Očekával jsem, že si budu připadat jak při návštěvě kabinetu kuriozit.

A najednou přišla přímá konfrontace: konfrontace mých představ, nabytých z internetu a knih, s fotografiemi samotnými. To, co na obrazovce vypadalo syrově a jednoduše, je na nádherných zvětšeninách najednou plné detailů, které člověka vedou k hledání významů a dalších rovin pohledu. Nejsou to díla na krátký pohled. Každý návrat k určité fotografii přináší nová překvapení.

V té záplavě detailů nezaniká, ale pro mne naopak ještě více vystoupila kompozice a struktura, kterou se jeho fotografie často podobají více kompozicím starých malířských  mistrů, které s takovou oblibou cituje, než moderní klasické fotografii.

Jsem velmi překvapen tím, že od prvního okamžiku, kdy jsem vstoupil do výstavních prostor, se nedostavuje ani náznak nějaké nepatřičnosti viděného, ošklivosti či hnusu.

Snad jediné drobné zklamání přichází s tím, že moje velmi oblíbená fotografie Las Meninas (Dvorní dámy) - parafráze ještě slavnějšího obrazu stejného jména od Velázqueze, není na velké zvětšenině.
Toto je však bohatě vynahrazeno krásnou zvětšeninou  The Raft Of  George Bush, což je další parafráze slavného obrazu, tentokrát Géricaultova  Prámu Medúzy (v době svého vystavení vyvolal v průběhu pařížského salonu velký skandál).


Výstava je opravdu velkoryse nainstalovaná. Velmi decentní nasvícení prostoru i jednotlivých fotografií umocňuje atmosféru.


Mistrova přítomnost na vernisáži mě mile překvapila.


Občas se přistihnu, že se zájmem sleduji reakce některých návštěvníků -
vernisáž je k tomu opravdu vhodným místem, protože jich bylo opravdu požehnaně.
Až na naprosté výjimky mám pocit, že se jsou spokojeni - naprosto záměrně nepíši, že se jim výstava líbí, protože to mi nepřipadá jako správný výraz pro to, jak může divák tuto výstavu vnímat.

Mistr se chová velmi uvolněně. Se zájmem si prochází některé části výstavy, zejména tu s jeho kresbami. Ochotně se nechává fotografovat i dekadentními fotografy s mobilem v ruce.


Již v průběhu prohlídky výstavy je mi jasné, že se sem budu chtít ještě vrátit a vše vidět ještě jednou - s jistým časovým odstupem a snad již zpracovanými a vstřebanými vjemy a zážitky z právě viděného a vnímaného.



Konfrontace s viděnými fotografiemi, které jsou tak naplněné významy a odkazy, je zcela jistě důvodem mojí jisté proměny. Proměny v nahlížení na dílo Joela-Petera Witkina, za což se vůbec nestydím, protože to považuji za samozřejmé. Samozřejmé tak, jak o tom hovoří můj oblíbený autor Umberto Eco v jednom rozhovoru, kde na otázku zda by nechtěl udělat svůj seznam toho, co má rád a toho co nemá rád - stejně jako to kdysi udělal francouzský filozof Roland Barthes - odpověděl:
„Byl bych hlupák, kdybych odpověděl, znamenalo by to se k té výpovědi přišpendlit. Ve třinácti mě fascinoval Stendhal, v patnácti Thomas Mann a v šestnácti jsem miloval Chopina. Pak jsem strávil život poznáváním toho ostatního. Zrovna teď si opět nejlépe stojí Chopin. Pokud v životě na sebe s věcmi působíte, všechno se stále mění. A pokud se nic nemění, pak jste idiot.!"

ps:
Před odchodem jsem si zakoupil malý černý dekadentní zápisníček s maličkou, taktéž velmi dekadentní, propiskou. Sobě, i paní, která mi jej prodávala, jsem slíbil, že si do něj budu zapisovat opravdu jen dekadentní poznámky.

Slávek

Joel Peter Witkin, Dům umění, Brno, vernisáž 30.9.2010

aneb subjektivní záznam ,,výletu"

Dekadence Now! Kulturní akce dlouho připravovaná, značně propagovaná.

První zmínky o tomto projektu mě nechávaly klidnou. Žádné: Jé, to chci vidět. Dekadentní umění mně vždy připadalo příliš chtivé šokovat diváky. Nebo aspoň to, co se v různých publikacích a médiích pod tímto označením prezentovalo.

Proto jsem na vernisáž výstavy J.P. Witkina jela bez zvláštních očekávání, spíš pouze se podívat ... když je teda ten Witkin ,,u nás"v Brně. Nečekala jsem, že mě ,,to" bude šokovat ani odpuzovat... možná lehce štvát. Proč to jako dělá. Co jsem očekávala, byl výstavní prostor nacpaný lidmi tak, že bude problém fotky vůbec vidět. Lidí bylo dost...ale fotografie vidět byly. Prvním překvapením totiž bylo zjištění, že Witkinovy fotky nejsou malé. A výstavní prostory brněnského Domu umění jsou dostatečně prostorné, ale to vím. Fotky nejsou malé a připočteme-li prostorově velkorysou avšak jednoduchou - nerušivou adjustaci, mají vystavované obrazy cca 80 - 100 centimetrů dlouhé strany. Po prvních soukromých konstatováních nad obrázky...no jo Witkin, je to vono, vždyť to znám...následoval zvláštní, lehce gradující opojný pocit. Takový dotek něčeho ,,nad"...a hlavně proboha, vždyť je to úplně jiné, než ty reprodukce, které znám. Na zdech galerie jsou nalepené citáty autorových komentářů svých děl - svého počínání. Jako vysvětlení proč to dělá, mi to nestačilo. Překvapilo mě ale, jak často se tam objevuje slovo krása. Přiznávám: Joel Peter Witkin mě dostal. Je to krása. Ale proč, to nevím. Je zvláštní nepopsatelnou krásou vidět jeho fotky-obrazy, když přitom neukazují nic, co je normálně naší kulturou za krásné všeobecně považováno.

Skoro by se mi chtělo použít slova jako mystické, magické...prapůvodní funkce umění ? Nevím...

Jak moc jsou tyto obrazy ,,produktem"- odrazem své doby? Nevím... Doby nahrávající osvobození myšlenek pohozených - odložených v zastrčených koutech našeho podvědomí víc než kdy jindy...Mohu-li tak soudit...A hlavně doby umožňující tyto osvobozené ,,vize" prezentovat veřejně...zase nevím...

Nevím ani, jak Witkinovy fotky vznikají. Jestli fotí části mrtvých, které si různě ,,upravuje", nebo je to věc technologie. A nepřipadá mi to ani podstatné. Spíše taková zajímavost, drb.

Co vím rozhodně, je prožitek, jaký ve mně tato výstava vyvolala. Není to ani tak nadšení, spíš opojení.

Takže jsem rozhodnutá, že se ještě vydám prozkoumat práce tohoto ,,kouzelníka".

Doporučuji všem. Času je dost do 28.11. tohoto roku.

Věrka Ryšková

Ve čtvrtek 5. srpna jsme se vypravili s Věrkou na výstavu Neznámý Bohuslav Reynek do Telče. Jak je zřejmé z názvu výstavy jednalo se o méně známé práce Bohuslava Reynka - linoryty, kresby tužkou, uhlem, ale také olej a zvláštní techniku cliché-verre. Výstava na mě udělal hluboký dojem - zejména až minimalistické krajiny se mi hluboce vryly do paměti.
Maličko jsme si užili krás Telče, udělali si zastávku v Třešti a pak jsme již směřovali do Petrkova, kde Reynek strávil převážnou část svého života. Nejprve jsme se však zastavili ve Svatém Kříži, kde na místním hřbitově je pochována Suazanne Renaud a Bohuslav Reynek. Po příjezdu ke statku Reynkových nás velmi vřele a mile přivítali synové Bohuslava Reynka Daniel (*1928) a Jiří (*1929). V jejich bytě jsme pak strávili více jak dvě hodiny debatou o jejich tatínkovi, fotografiích Daniela Reynka, a také o hudbě, kterou o dva bratři nesmírně milují. Oba dva jsou na svůj věk neuvěřitelně čilí jak fyzicky, tak zejména duševně. Sypou z rukávu jedno jméno za druhým a ve vzpomínkách zmiňují třeba Annu Fárovou nebo Jindřicha Streita. Ale to nejdůležitější, co jsem si z této návštěvy odnesl, byla jejich laskavost, vlídnost a otevřenost. Díky.

Slávek

Popíšu vám své dojmy z fotosoutěží. Fotosoutěže jsou určitě dobrým počinem pro širokou, ano širokou fotografickou obec.
Jelikož fotografie není skok do dálky, nelze jí poměřovat běžnými
parametry.
Nastupuje porota, která víc než rozhodčí ve fotbalové či jiné lize
dokáže skutečně ovlivnit konečný výsledek.
Je to skutečně těžké, takto "objektivně" rozhodovat.
Bez polemiky,
zvýšených hlasů a nesoulasného vrtění hlavou se to jistě neobejde.
Fotosoutěž může být  motivací zištnou a nezištnou. Jde o to, čeho bývá víc. Většinu fotoamatérské obce nepodezřívám ze zištnosti.
Část podezřívám z "chlubílkovstí"...ALE to je tak dáno, o to vlastně jde. Ukázat jiným , že HEČ, já jsem tohle nafotil.
Toto vše je v pořádku, každý zdravý autor se chce nějak ukázat...
Ten přídomek myslím laskavě, sám tím krásně trpím.
Fotosoutěž je tudíž možnost vyniknout - zaujmout.
Každý mám své "síto", kterým propustí, co za vhodné uzná.
Velikost oček  síta, je dána osobností autora.
A také tzv. "Stupnicí chlubílkovství", raději tomu budu říkat TVORBA.
Ta je důležitá...něco může, mohla by ...musí...sdělovat ...
NEBO taky ne. Neřekne nic.To jsou ty horší, plytké případy.
Fotosoutěž by měla ( podle mne ), motivovat  fotografy právě
v poměřování v tom, kdo bude mít lepší nápad, kdo lépe určité
téma zpracuje a kdo vymyslí něco jiného, na co ostatní nepřišli.
Autorská tvorba se dále dělí na "Superstarreakci" ( hodně známejch mi říkalo, že je to supr...), ta však bývá kolikrát skutečně krátkodobá bez dalšího zájmu o fotografii.
Potom je tvorba "Tomuasikdonerozumí" (to si fotíte co chcete bez ohledu na případný úspěch u okolí), tam zase ale nehledejte nějaké porozumění divácké obce.
Pozor, nee vše "divné a jiné" je dobré. V době PShop triků jsem viděl mnohé...mnohdy vykalkulované.

Taková fotosoutěž by měla přilákat i mladé fotografy.
Pro mne je fotosoutěž stále jednou z možností jak se prezentovat.
Dnes,  mají ale fotografové mladí spousu jiných prostředků,
jak se nechat vidět. Faceboook , vlastní webovky atd.
Tudíž netřeba jim nějakých soutěží.
A to je pro ně zřízena vlastní "úlevná" kategorie do např. 18-ti let.
"A jakpa tam je?!" Asi klídek, žádná velká konkurence.
A tak se může stát, že ve jménu podbízení a lákání mladých autorů na tyto výstavy, visí na výstavě práce nedobré, '
vedle prací skutečně dobrých, ale již dospělých autorů,
kteří mají konkurenci o dost větší.
A to může být  signál pro "Superstáry" : ".. něco cvakneš voni ti to tam daj, a je to taková bomba, protože mi to dali na výstavu, kde vystavuje ten a ten.
A já stejně nečtu nic vo fotopgrafii, já ji nějak udělám a stačí mi jen se pochlubit známejm....".

Nic proti mladým fotografům...snad jen proti nesoudným
porotcům...Svým rozhodováním dávají najevo široké divácké obci, že vyhrát, umístit se, není až tak těžké.
Že stačí jen fotit a něco poslat...a je TO tam.
Ale ono to tak není.
S ubývající a klesající úrovní fotosoutěží, její celkovou devalvací,
klesá a bude klesat "Paní Česká Fotografie".

Moje rada, můj názor :
Nedávat "sračky" na tyto soutěže jen pro to, že se sešlo málo mladých autorů.
Nepodbízet se...pamatuju si, že jsem musel makat, abych uspěl.
a že jsem si vyslech dost nelichotivých komentářů.
Kdo chce a bude chtít uspět, ať se snaží.
Pokud to "foto-mládí" budeme kolébat a říkat, hééééskej vobrázek,
krááásnej ten se ti povedli, jsi uměléééc...bez toho, aniž
by to tak bylo...tak je to na hovno.
Jinak dopadneme časem s fotografií jako s se současnou hokejovou reprezentací.
Staří uměli, starší taky...mladejm se nechce.
Nemusím  být u všeho.
Fandím těm, kteří bádají a snaží se.
Fotografie je pro mne stále kus krásnýho všeho.

Martin

Úniky a návraty - Československá fotografie a surrealismus - Moravská galerie v Brně

„Dvacátý rok Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě" Divadlo Reduta

Dne 23.4.2010 mi přišel od Slávka mail s nabídkou fotovýletu, který jsem nemohla a hlavně ani nechtěla odmítnout a udělala jsem dobře. Z výletu pro čtyři se nakonec vyklubal celkem početný zájezd (Trefosáci a hosté)  v čele s vedoucím zájezdu Slávkem. Vyjeli jsme, na mě celkem brzy (9.23h), z vlakového nádraží....ANO nakonec to dopadlo na cestu vláčkem, což pro mě bylo po ránu druhá a určitě ne poslední pozitivní věc na tomto výletě (první bylo krásné počasí, které nám přálo ). Všichni dobře naladěni jsme nastoupili do vlaku směr Brno, kde nás čekal kulturní zážitek v podobě dvou fotografických výstav.

Naše první kroky směřovaly do Moravské galerie v Brně, kde jsme se za velmi malý poplatek kochali převážně černobílými surrealistickými fotkami malinko zklamání, že si nemůžeme vyzkoušet „surrealisticky interaktivní" konceptuální objekt, kterému chybělo tolik potřebné kukátko, či co, jak nám vysvětlil hlídající pán na výstavě. Nad některými fotografiemi jsme se zasmáli, nad některými debatili, v Trefosu ne moc populárními otázkami typu: Jak tohle udělal? Kolik jich tam bylo? Photoshop dnes umí divy....To je naklonovaný..... Fotilo se jako o život, jelikož budova nabízela pro některé zúčastněné dobré světlo a poté jsme se odebrali do přízemí budovy prostudovat, případně zakoupit pár zajímavých knih.

Po chvilkové buchtové siestě, o kterou se postarala hostka Pája (mimochodem chlapci si pomlaskávali a Pája si oddechla, že už jí kabela netrhá rameno), jsme pokračovali směr Divadlo Reduta, kde nás čekala rozsáhlá výstava fotografické školy Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Úchvatný výstavní prostor samotný vybízel k fotografování a spolu s úžasnými fotografiemi plných neotřelých záběrů a nápadů nejlepších studentů nás velmi zaujal. Mimo jiné jsme se projeli výtahem, poseděli v pohodlných křesílkách a dostali velký hlad

Někteří mladší spoluúčastnici nelenili a vydali se naplnit své žaludky do nedalekého Mekáče - s překvapením nedonesli žádnou hračku a poté jsme hromadně navštívili hospůdku, kde jsme i my ostatní doplnili energii na zpáteční cestu, pří které jsme se malinko rozdělili, abychom se ve zdraví ve vagóně opět sešli.

Někdo se vracel zpět s novou koupenou obuví, někdo si pomlsával na kokosové tyčince, někomu byla odepřena za celý den SLÍBENÁ zmrzlina, kompenzovaná výbornými mandlemi v cukru (díky Pájo), někdo fotil, ale všichni jsme se vraceli s pocitem, že tenhle výlet stál určitě za to a jak psal Martin před rokem - JO tato neděle byla nejen fotograficky MOC fajn a je dobře, že nezůstalo jenom u slibů a další povedená akce se uspořádala. Děkuji, že jsem s váma mohla děcka jet.

Žaneta Malá

Prague Photo Festival 2010


Shodou okolností jsem se 1. dubna musel vydat na jednodenní návštěvu Prahy. Věděl jsem, že budu mít nějaký volný čas, a tak jsem hledal informace o fotografických výstavách v Praze. Moje volba byla jasná, protože Prague Photo Festival v galerii Mánes rozhodně byl největším tahákem v nabídce.

Základní půdorys Prague Photo, který proběhl od 30.3. do 4.4., tvoří soukromé galerie s nabídkou své dramaturgie, jednotliví fotografové, nakladatelé. Dále je zde široká účast mladých umělců prostřednictvím uměleckých škol, kteří mě velmi silně oslovili. Samozřejmě, že jsem si užil vystavené fotografie od takových veličin našeho fotografického nebe jako například Josefa Sudka, Josefa Koudelky, Miroslava Tichého, Václava Chocholy, Dušana Šimánka, Jindřicha Štreita a dalších. Zajímavé pro mě bylo například srovnání Sudkových kontaktů s velkoformátovými fotografiemi některých autorů. 
Celá výstava mě velmi zaujala zejména pro velké množství autorů napříč časem a žánry a hlavně možnost jejich okamžitého srovnání na jedné výstavní ploše.

Během celého měsíce dubna budou pak probíhat souběžně další výstavy v rámci tohoto festivalu na různých místech Prahy.

http://www.praguefoto.cz/links/in.html

Slávek

Tak jsem si říkal, že by bylo dobré, se občas podělit o nějaké další
kulturní informace. A tak sem dávám jen pár informací o tom,
co právě prohlížím a čtu, třeba se někdo nainspiruje.
Jsou to tři knihy, dvě o fotografii, třetí o zajímavých jevech.
Bod zlomu mi doporučil Slávek. Natura Magica, o Jiřím Stachovi
jsme na podzim mluvili a nestihli výstavu. Mirinda moc chtěl jet. A Tereza z Davle...podívejte se na www.terezazdavle.com .
Těším se na vaše případné tipy. Nemusí jít vždy o knihy.

Martin

Téma, které jsem vyhlásil 1.4.2009...a zde jsou první "vlašťovky"!!!

Slávek

Text z časopisu Photolife.

Po dohodě s Martinem sem vkládám přepis textu Petra Nedomy, který jsem přečetl na začátku naší poslední schůzky. Tento text vyšel v prvním čísle časopisu Fotograf z roku 2001.
Slávek

Světová i česká výtvarná scéna prožívá v posledním desetiletí obrovskou konjunkturu fotografie a medií s ní bezprostředně spojených, videa, digitálních technik. Přehlídky současného umění jsou stále častěji zaplněny fotografiemi, obvykle velkých formátů. Mnozí umělci z jiných oborů odložili své klasické výtvarné nástroje a chopili se fotoaparátu nebo videokamery.
Čím je podle vás tento zájem způsoben a kde vidíte jeho hranice, pokud je vidíte?
Co by mohlo případně fotografii v tomto postavení vystřídat?


Při pozorném přečtení otázky mám v jistém smyslu opět pocit návratu do středověku. Tehdy se řemeslníci podle výrobního způsobu sdružovali kvůli lepšímu odbytu svých výrobků a ochraně svých pozic do cechů. Byly cechy hrnčířů, sedlářů, zedníků a další. Česká fotografická scéna se stále drží svého historicky založeného vymezení z doby, kdy se snažila emancipovat jako samostatná disciplína, což mělo dvojaký základ i vyústění. Na jedné straně to byla tzv. zakázková fotografie, která dle tehdejších i pozdějších předpisů i zákonů byla nucena se vřadit mezi živnosti - obdobu, či pokračování zmíněných středověkých cechů. A na straně druhé se odehrával boj o uznání fotografie jako samostatné umělecké disciplíny. V rámci tohoto boje však v popředí myšlení českého fotografického světa stály vždy především technické prostředky zobrazení. Jen zcela vyjímečně měl někdo odvahu se tázat, co je zobrazováno a proč, jaký to má význam, jaké sdělení přináší tvůrce fotografie (záměrně se vyhýbám pojmu umělec). Ve světě české fotografie se celá léta stále kladou otázky po použité vývojce, řeší se problém konstrukce objektivů, přičemž objev Gaussových objektivů, které zásadně posunuly problém rovnoměrného světelného vykreslení obrazového pole, byl nesmírně vděčným námětem k porovnávání třeba klasickým Tessarem vypočítaným již v roce 1905 a podobně. Určitá povědomost o významu záhadných slovíček jako paralaxa, hydrochinon nebo dřívě třeba Sabatierův efekt, otevírala bránu k možnosti se zapojit do "odborných" diskusí, které tvořily fotografický svět. Při vernisáži svých vlastních fotografií někdy v první polovině osmdesátých let jsem se dokonce setkal s geniální otázkou, jakou že používám clonu. A nebylo tím míněno, jestli irisovou nebo clonu jiné konstrukce. Na takovou otázku dodnes neznám odpověď.
  Položená otázka konstatuje, že v posledním desetiletí prožívá světová i česká výtvarná scéna obrovskou konjunkturu fotografie. Je mi líto, možná je to moje neznalost, ale nikde jsem se nesetkal v odborných umělecko historických publikacích jakéhokoliv druhu s tím, že by se někdo ptal, jaký vliv měl na malířství objev a zavedení akrylových barev. Přičemž z hlediska techniky vytváření obrazu to byla dozajista malá revoluce. Například někdy koncem osmdesátých let jsem se ve Veverských Knínicích v ateliéru Vladimíra Kokolii podivoval, proč používá ve svých nových dílech, která mně předvedl, pouze nepříliš vábnou hnědou a zelenou barvu. Odpověď byla jasná. V místním konzumu jiný než hnědý a zelený Balakryl neměli.
  Zmíněný boj o uznání fotografie jako samostatné umělecké disciplíny trvá, zejména ovšem ze strany fotografů, od počátku dvacátého století zřejmě dodnes. Dnes již nemáme cechy, ale něco, co se nápadně podobá ghettu. Dobrovolnému. Problém možná spočívá v tom, že si, zejména čeští fotografové, stále kladou stejnou otázku: "A jakou používáte clonu?"
Petr Nedoma